Jarní radosti

 

Nedá mi to se s vámi o tenhle příběh nepodělit byla jsem zoufalá, ale teď už je vše v pořádku.

 

Máme německou ovčačku, je to miláček náš i všech návštěv naší farmy. Jsou jí čtyři roky, vzorně se nám tu stará o zvířátka, jsme tu bez plotu a nikdy neodešla, je to přesně ten druh a povaha psa, po kterém všichni někde v hloubi duše touží – přítel za všech okolností. Našemu Vojtovi se tu v nadsázce řečeno, po útěku z Prahy, stala nejlepší kamarádkou právě ona. LÍZA.

 

Už loni jsme zatoužili po štěňatech, ale nezdařilo se. Letos jsme si vyhlídli krásného psa v sousední vesnici a s ním Lízinka po asi tří denním románku zabřezla (omlouvám se, pokud moje psí terminologie není správná).

 

 

Bříško vesele rostlo, termín porodu měla na první jarní den, naplánování téměř romantické, kdyby se letošní jaro nerozhodlo zkrátka nepřijít. Udeřily mrazy, v noci na teploměru -12 stupňů a my jsme začali panikařit, zda to na štěňata nebude moc. Přestěhovali jsme jí pelíšek domů, trochu přeskládali obývák, a Lízu tady uložili. Kňučela, různě si lehala na jednu stranu, na druhou, smutně na nás koukala a my se domnívali, že už je to začátek. Celý den jsme byli u ní a v noci nechali všude otevřeno, abychom vše slyšeli. Přesunula se na studenou dlažbu, není divu, je celoročně venku a rozdíl teplot činil třicet stupňů. Za chvilku jsme slyšeli jen spokojené pochrupování.

 

Den následující, sobota, probíhala stejně až do odpoledne, kdy nám u vchodových dveří dala jasně najevo, že doma rodit nebude.V prostorném kotci  zatepleném čirým plexisklem je bouda s polystyrenovým bedněním, kam Líza 4roky nevstoupila sama a dobrovolně, jen v rámci hry s Vojtou, ale to on tam musel vlézt první. V téhle boudě vystlané senem se jala hrabat a drásat dřevěnou podlahu. Byli jsme rádi, že si vybrala alespoň boudu místo nějakého jiného nekrytého místa venku. V půl šesté navečer jsme po zvednutí střechy boudy zjistili, že se narodilo první štěňátko. Černé, kulaté, trochu ukňourané, ale krásné. Konečně to tedy začalo. Líza ho dokonale očistila, v boudě bylo sucho i teplo, které jsme jim však zvednutím střechy vyvětrali. Na další kontrolu asi za hodinu jsme už lezli s čelovkou a vstupem. Martin malého „krtka“ musel učit pít, protože zjistil, že kluk reje kolem bradavek, ale nesaje. Otevřel mu tlamičku, stříknul trochu mlíčka a pokoušel se mu cecík strčit do tlamičky. Cucnul si, odpadl a zase „ryl“ dál.

 

Půl sedmá nic, půl osmá nic, začali jsme listovat již stokrát přečtenou publikaci „Náš pes“, kde se praví, že pokud druhé štěně nevyjde do dvou až třech hodin od prvního, volá se veterinář. Sobota půl deváté jsme tedy volali našeho dvorního pana veterináře, který naše obavy potvrdil, byl sice toho času v Roudnici, ale rodící fenku i se štěnětem máme naložit a v půl desáté v České Lípě v ordinaci nám udělá sono a píchne oxiněco asi provokačku. Zasedli jsme k netu a nekonečným diskusím a příběhům, radám, zážitkům a dočetli se, že časová mezera až šest hodin, pakli-že je fena klidná a stará se o štěně, je úplně normální. Odvolali jsme tedy s velkou omluvou pana doktora, navíc se nikomu nechtělo Lízu stresovat, a tak jsme učinili pokus pohybem, malého krtečka jsme si jeden vzali do bundy a s Lízou několikrát obešli dům, pak pilně oba uložili do boudy, a ejhle, do půl hodinky byla na světě „vlkošedá“ holčička – po taťkovi.

 

 

Po hodinových intervalech jsme chodili maminu i novorozence kontrolovat, jednou jsme zachránili krtečka přitisknutého Lízou na stěnu boudy, asi ještě neuměla počítat do dvou, pak kolem jedné v noci následovala opět zdravotní procházka, při které jsem měla mrňata v bundě a Martin venčil Lízinku. Než se nadál, z Lízinky vypadlo třetí štěně na sníh, ta ho začala zuřivě olizovat, až si Marťa myslel, že ho žere. Rychle vzal oba do boudy, dočistit, usušit a přidali jsme jim další dvě vyhřáté „housky“.  Yuki (japonsky sníh)  je tedy pracovní jméno pro druhého vlkošedého kluka. Třetí celá černá holčička se při kontrole kolem čtvrté ráno houpala přední nožičkou oběšená mámě v kovovém řetízku na krku. Martin ji vysvobodil, obojek sundal a počkal, až se přisaje. V půl páté jsme všichni vyčerpaní ulehli k neklidnému hodinovému spánku.

 

Rituály se opakovaly celou neděli, Líza vzorně pečovala o štěňátka, bohužel nežrala vůbec nic z plejády nabízených pochutin, jen lačně pila vodu. No kdo by po takovém porodu měl chuť k jídlu? Divné bylo její neustálé sklonění jako při kakání, kdy jsme si mysleli, že se čistí a má snad vylučovací problémy po požití tolika placent a krve, moči mláďat atd. Někdy i vesele popoběhla, zkrátka jsme doufali, že je vše za námi – hlavně za Lízou. Před spaním jsme konstatovali, že její péče je vzorná, housky srovnané v řadě, čisťounké, vonící tak krásně po štěňátkách.

 

Ve tři v noci nám udělal Vojta, jehož okno je přímo do kotce, budíček, že Líza škrábe a chce ven. Martin do půl těla nahý, Vojta jen v kalhotách, já v pyžamu jsme vylítli za Lízou, vyvenčili ji, zkontrolovali štěňátka a na chvíli pak ještě usnuli.

 

Ráno proběhla naše klasika: vyvést koně ze stáje, nakrmit kozy a vyvézt i je na pastvu, seno pro koníky, pro ovce, pro kozy, vypustit a nakrmit slepice, a všem nanosit teplou vodu do promrzlých zledovatělých kádí. Chytili jsme kočku, odčervili ji pastou, kterou nesnáší a nakrmili jsme ji. Lízince jsme zkusili zase nabídnout: čerstvé vajíčko, kuřecí masíčko, konzervu, kočičí whisky taštičku – vše bez zájmu.

 

Usedla jsem s kávou ve chvíli volna na sedačku a začala vypisovat textovky známým zasvěceným, jak se nám narodili krásná štěňata, jak je všechno báječné.

 

V tu chvíli Líza vylezla k boudy a už se do ní nechtěla vrátit. Průjem, který si rozetřela ocasem, kam se dalo jsem ji po velkém úsilí umyla ve vaně. Při manipulaci do vany a ven strašně naříkala, odporně všechno páchlo a stále hrbila hřbet. Zavolala jsem našemu panu doktorovi, který mě vymáčkl – odmítl telefon. Tedy jsme si našli číslo do ordinace v Mimoni, kde nám po telefonu velice slušně vysvětlili, že vše nasvědčuje tomu, že by v ní mohla být nějaká placenta. Okamžitě jsme tedy všechny naložili a za chvíli jsme už vcházeli do úplně prázdné ordinace, kde na nás již čekali.

 

Pan doktor ihned nasadil rukavice a Lízu vyšetřil, v porodních cestách téměř u „výstupu“ zachytil kus dalšího nenarozeného mláděte, ten se mu celý nepodařilo vyndat, Líze se však ulevilo, ale ihned zavolal na operační sál (bohužel až v Doksech), kde nás objednal na pravděpodobně komplikovaný císařský řez, že to nebude nic pěkného. Cestou do Doks jsem spolu s Lízou v kufru vyndala všechny prcky, všichni se rádi dosyta napapali, Lízinka je nechala, ale už je nečistila, neočuchávala.

 

V Doksech jsme vešli do opět úplně prázdné ordinace, čekaly na nás dvě asistentky a jedna paní doktorka, po zvážení ihned Líze oholily nožku, zavedli kanylu a už do ní začaly pouštět nejrůznější léky, antibiotika, uspávadla. Poroučela se k zemi během minuty, pak ji Martin s paní doktorkou odnesli opatrně na operační sál, asistentka mi sebrala košíček se štěňaty, která spokojeně spinkala a dámy se s námi na hodinu rozloučily.

 

Hodinu úvah, nejhorších scénářů, nejistoty, slz, otázek proč a zda jsme toho tolik zanedbali, co děláme špatně, zda vůbec ještě chceme chovat nějaká zvířata a nést za ně zodpovědnost, která je mnohdy, jako třeba v tomto případě, těžší, než si dokážete představit, jsme strávili cestou k bankomatu, kde jsme si vybrali, pro jistotu, 8 tisíc.

 

Vrátili jsme se za 45 minut a mrtvolný smrad nás praštil do nosu už ve dveřích do čekárny. Slečna asistentka nám řekla, že to bude ještě asi 15 minut trvat, že je sice po operaci, ale ještě ji dokapává kapačka. Slova paní doktorky byly jako led. Fena je ve velmi vážném stavu, měla v sobě další tři a ten zbytek mláďat ve značném rozkladu, děloha byla hnilobou velice zasažena, takže ji museli sterilizovat a bude pomalu zázrak, zda nepodlehne otravě krve, která ji už putovala v žilách. Seznámili nás s komplikacemi, které čekají, že nastanou, že bude po probuzení z narkózy zmatená, může ublížit štěňatům, být agresivní, ztratit to málo mlíka, které zbývá – a to vše v lepším případě. Horší případ byl ve vzduchu.

 

Polospící lásku s vyholeným břichem rozpáraným a zašitým po celé délce mezi řadami struků jsme dostali na pojízdném stolku a jako bonus – stále spící košík dětiček.

 

 

Doma jsme fungovali jako kojící feny všichni tři, Vojta pomáhal s krmením štěňat, Lízinka měla mléka sice málo, ale těm čtytřem stačilo. Já otírala teplou žínkou bříška a pomáhala jim s vyprazdňováním, Martin přidržoval nejdříve úplně zmatenou pak naprosto vyčerpanou Lízu při kojení, společně jsme nakupovali a v papiňáku vyvařovali nejlepší masíčko pro maroda, stejně téměř nic nechtěla žrát. My taky ne, ale hodinu za hodinou se stav vylepšoval, sil pomalu přibývalo, chuť k jídlu se vracela.

 

Ve středu po každodenní návštěvě veteriny, kde Líza dostala do kanyly žílou léky proti zánětu: nejdříve litr, pak už jen půl, jsme přijeli domů a protože bylo celkem hezky, vypustila jsem z uzavřeného chlívku kozičky, ať se proběhnou. Koza Rozárka měla termín už někdy s Lízou, ale stále nic. Pro jistotu a kvůli trvajícím mrazům jsem ji měla umístěnou ve vybudované oddělené porodnici v koňské stáji. S dcerou Boženkou se vrhly mezi ovečky, honily se, dováděly, zkrátka hotové zvířecí štěstí. Róza však po každé honičče ulehla na pár minut do chlívku, dokud jí řádění ostatních nevyhnalo se přidat. S jejím ohromným břichem jsem ji obdivovala, kolik má energie. To polehávání však mohlo ukazovat na blížící se porod, tak jsme je s Martinem asi po hodině zas oddělili a zavedli zpět do stájí. Porod nastal téměř ihned. První kůzlátko se narodilo tak rychle, že jsem ani nestačila doma zkontrolovat štěňata a Lízu, rychle jsem se převlékla a běžela ven za Martinem, který se už skláněl nad třetím kůzlátkem a pomáhal mu z blány s plodovou vodou. Rozárka nestíhala miminka čistit a zbavovat obalů, které z větší části požírala a to ji zdržovalo. Vzali jsme ručníky a pomohli jí každý s jedním, ona vše překontrolovala a tento dlouho očekávaný akt – porod byl i s očištěním za necelých dvacet minut hotový. Neuvěřitelné, profesionální, nemáme slov obdivu.

 

 

Po necelých dvaceti dnech jsme kůzlata i s Rozárkou vypustili zpět do výběhu k ostatním. Róza si udělala pořádek, hlavně velmi záhy srovnala berana, který tu po dobu jejího odloučení panoval a je vše v pohodičce.