Obsedání koní

 

V únoru to byl jeden rok, co jsme si přivezli z Teplic dvouletého hřebečka – fjorda.

 

Přidávám na úvod krátkou charakteristiku plemene staženou z internetu: Fjordský kůň je zcela původní skandinávské plemeno známé jako „kůň Vikingů“. Rytina koně podobná fjordskému koni byla totiž nalezena na slavných runových kamenech z 8. Století. Vikingové používali fjordy jako válečné koně při svých taženích, ale i pro nechvalně proslulé koňské zápasy, které mívaly vždy velmi tvrdý průběh a často končily smrtí poraženého. Původně se fjordi chovali především na západě Norska při pobřeží, které je známé svou malebnou krajinou s vyhlášenými fjordy – podle nichž je kůň pojmenován. jedná se  jedno z nejstarších a nejčistších plemen v Evropě. Archeologické nálezy dokazují, že byl fjord domestikován již okolo roku 2 000 před naším letopočtem. Není tedy divu, že ho Norové považují za symbol země. Jedná se o koně silného, otužilého, nenáročného a tvrdého. Jeho povaha je mírná, ale i tvrdohlavá. Vyniká jistým krokem, snadno a neúnavně překonává velké vzdálenosti a to všechno s minimálním přídělem potravy. Je nejšťastnější, když je chován ve svém přirozeném prostředí, tedy na volné pastvě. Koně se těší pevnému zdraví a dlouhověkosti.

 

Jak jinak než bez zkušeností a opět zcela instinktivně jsme tedy začali s naším Abelardem (koňský hrdina oblíbené knihy našeho syna – Hraničářův učeň) žít. Nutno podotknout, že zvíře bylo zcela divoké,  lidmi nedotčené a plaché. První dny jsme se osmělovali k letmým pohlazením,  poté k prvním výletům po zahradě na vodítku, pak po okolí a pak Abík zjistil, že má větší sílu než my všichni dohromady a začal nám utíkat. Vláčel nás cestou necestou, až jsme postupně odpadali a on svobodně pelášil, kam si jen zamanul. Kilometrů za ním uběhnutých, ujetých na různých dopravních prostředcích nepočítaje. Na jeho omluvu musím dodat, že tak činil ze své mladé rozpustilosti, zvědavosti a radosti ze života. Vždycky se nám podařilo ho někde chytit, ulovit, nalákat a díky bohu nikdo nebyl zraněn. Dnes s odstupem času na to rádi vzpomínáme, ačkoli tenkrát jsme se vzájemně konejšili z nejrůznějších poraženeckých nálad a depresí ba si rozmlouvali rozhodnutí – zda koně prodat nebo dokonce za trest sežrat. Situaci jsme vyřešili koupením krásné fjordské kobylky. Abík si přebytečnou energii vybíjel v ohradě, kdy se spolu s Eilonwy (princezna z krásné knihy Kronika Prydainu) honili, dováděli, předváděli a pošťuchovali. Pohled na tu krásu nás definitivně odvedl od pochybností, zda, po téměř zbytek našeho života, chceme mít na dvorku tyhle plyšáky.

 

No jo, ale bylo zapotřebí  začít přemýšlet o nějakém jejich užitku – jak se už už jim dostat „na kobylku“ a nechat se povozit. Koupili jsme tedy velmi výhodně kdesi v jízdárně ve Václavicích u Frýdlantu skoro nové westernové sedlo, udidlo, boty, kalhoty, otěže a další náležitosti. Nadržení jsme se pustili do jejich ustrojování, abychom záhy zjistili, že nandat Abíkovi udidlo do huby reprezentuje koně téměř znásilnit, svázat, přivázat ke sloupu, nechat se kousnout a na další týden skončit nácvikem pouze tohoto pohybu. Když se tohle podařilo, přistoupili jsme k nasazení sedla. Kůň v klidu stál, nechal si sedlo položit na záda, lehce utáhnout pod břichem podbřišák a vypadal tak uvolněně a báječně s novým sedlem, že jsem se rozhodla s ním udělat pár kroků. Ihned po prvních krocích dostal amok, vyškubl se mi uzda neuzda, začal vyvádět, lítat, vyhazovat, sedlo se mu svezlo pod břicho, zadníma nohama dosáhl do třmenů, které rozkopal, kožené řemínky přerval a kovové přezky za ním lítaly po ohradě na všechny strany. Splavený a vystresovaný Abík se ještě dlouho vzpamatovával z otřesného zážitku a já sbírala trosky sedla, které bylo na koni sotva tři minuty. Abík se  vrátil povahově o dobré dva až tři měsíce zpět, byl lekavý, nedůvěřivý a pomalu jsme zase začali chodit na vycházky.

 

Nastalo léto a prázdniny a k nám na farmu se nahrnuly děti neskutečně lpějící na koních, a tak jsme naše plyšáky začali socializovat s lidmi a hlavně dětmi. Výlety byly předlouhé, kolem koníků běhaly a švitořili hloučky dětí, maminek, mimin, psů, někdo jel na kole, jiný mlátil klackem o stromy, další si zpíval, někdo hrál na schovku a vybafnul za stromem – no pochybuji, že jiný pár koní dostal takovou školu lidského soužití.

 

Když jsme se jednou vraceli z výletu na vrcholek Sokola, zželelo se mi dvouletých holčiček, které statečně ťapaly spolu s námi a koňmi celou cestu a když (už dost unavený Abík) žral trávu u cesty, posadila jsem mu jednu z holčiček na záda. Nic. První kroky hrůzy – vzpomínka, jak dopadlo sedlo a nic. Sto metrů v pohodě, krátká zastávka a z řvoucích dětí : „já chci taky, já taky“ jsem vybrala o něco těžší dítě a nic. Tříletou holčičku jsem pak vystřídala za pětiletého kluka, toho za desetiletou holčičku a než jsme se všichni nadáli, Abík domů z výletu naprosto v klidu přivezl našeho 40ti kilového Vojtu na zádech.

 

Je  to pravda zvláštní způsob obsedání koní, je k němu třeba velké trpělivosti, mnoho nebojácných dětí a jejich naprosto tolerantní až flegmatické matky.

 

Nová sedla jsme si nechali ušít na míru nám i koníkům – byla drahá, ale rozhodně toho nelitujeme. Přirovnala bych to k přepychovému křeslu tedy kusu nábytku, který vám (zkušeným) vydrží po celý život.

 

Dnes jezdíme téměř denně na obou koních na výlety do přírody, po silnici i vesnicemi, avšak téměř pokaždé se nám přihodí nějaké to překvapení či dobrodružství, někdy samozřejmě i nepříjemnost. Abík je z výše uvedeného popisu tvrdohlavý, temperamentní, výbušný, dominantní a velký rošťák, který neustále testuje svého jezdce. Eilonwy je anděl – poddajná, mírná, trpělivá, pomalá, línější, nikdy nikoho neshodila, jezdí pod sedlem krásně, děti miluje a dospělé velmi respektuje.