úplněk s jehňátky

 

 

V pátek minulý týden se nám tu narodily dvě malé jehničky – sestřičky. Sice jsem byla doma sama, ale porod nebyl nijak komplikovaný a obě holčičky i jejich maminka se měly od prvních okamžiků zdravě k světu. Bylo to krásné a radostné. Dospělé ovečky mám však dvě a ta druhá – také těhotná – si však dávala načas. Konečně v noci z pondělka na úterý – byla krásná noc, teplá, osvícená úplňkem jako ve dne – začala rodit ta druhá. Hned, jak jsem ji z otevřeného okna uslyšela, oblékla se a spěchala ji asistovat. V chlívku už měla dvě jehňátka narozená, očišťovala je z plodových obalů a oni se pokoušeli dostat k vemínku a poprvé se  napít. Kochala jsem se dokonalostí přírody, jak se takový novorozenec ihned dokáže postavit na vlastní vratké nožky a starat se o svou obživu, když tu náhle z ovečky vykoukla třetí kopýtka s hlavičkou. S úplnou lehkostí jsem pomohla třetímu jehňátku na svět a maminka ho něžně olizovat.

 

Naše stádo se tedy rozrostlo o tři jehničky a dva beránky. Ze tří na osm kusů:o)

 

V úterý se vystřídala spousta známých, sousedů, náhodných kolemjdoucích a všichni si je chtěli pochovat, pomazlit a obdivovat. Ve středu jsme vyvětrali koně 15ti kilometrovou vyjížďkou a ve čtvrtek ráno při krmení jsem si uvědomila, že máma s trojčátky nechodí na pastvu, nežere seno a ani ranní jádro jí mnoho neříká. Museli jsme na několik hodin do Liberce a když jsme se vrátili, už bylo zle. Ležela, nepravidelně dýchala a tak jsem okamžitě zavolala veterináře, který slíbil, že později odpoledne dorazí. Doma jsem ohřála kozí mléko, nalila do flašky s dudlíkem a pokoušela se zachránit tři hladová a zoufalá jehňátka. Čas se vlekl, ovečka tiše umírala a já trpělivě čekala se třemi malými v klíně politá mlékem, které jim stékalo z tlamiček. Konečně doktor přijel, spolu s Martinem jsme ovečku postavili a on v rukavicích sahajících až k ramenům opatrně sáhnul do ovečky. Bolest ji probrala z agonie a pan doktor vyndal cosi, podobající se kopýtkům. Konstatovali jsme, že uvnitř má ještě další jehně ve značném rozkladu. Těch téměř pět a sedm minut hrůzy se nedá ani popsat. Mám to stále před očima. Leč – všichni jsme dělali maximum pro záchranu jejího života, ovečka byla nesmírně statečná, pan doktor velice zkušený a zručný a mrtvé jehně se mu podařilo celé vyndat. Pak ještě zavedl jakýsi čisticí čípek, píchnul dvě injekce a napojili jsme ji jakými energetickým nápojem pro dojnice a milou ovečku postavili. A ona STÁLA! My stáli obdivně nad ní, malincí přiběhli a začali ji obletovat, pošťuchovali ji do vemínka, které jsme zkontrolovali a nějaký nepatrný zbytek mlíčka tam naštěstí byl. Pan doktor odjel za dalším pacientem, já ovečku celou otřela od všech zbytků po zákroku a se slzami v očích jsem pozorovala, jak pomaloučku začala očichávat své skorosirotky, jak pomalu došla k vodě se dlouze napít a jak mimina po prvních doušcích jejího mlíčka ožívají. Před spaním jsme ji byli s Martinem kontrolovat a už pojídala seno. Přesto jsem celo noc nespala a z otevřeného okna poslouchala „pláč“, abych případně běžela na pomoc. Ráno v šest hodin jsem našla všechny zdravé, čilé a šťastné na pastvě.

 

Zázrak.